Jarní putování za vínem

Poslední březnový den byl den jako stvořený pro výlet - a proto jsme vyrazili na předem domluvený výlet za vínem. Sešlo se nás šest, já, Půďa, Garfield, Diode (Vojta), Ilicz a Lill, a k tomu dva psi, Deny a Beník. Vyráželi jsme autobusem ze Zvonařky (kde nás potkala příhoda, která mi pěkně zvedla mandle, řidič autobusu měl spoustu řečí kvůli tomu, že sebou máme dva psy - ale nakonec nás vzal...) do Čejče, kde začínala naše cesta. Počasí bylo moc pěkné, ani zima, ani příliš teplo, slunce povětšinou svítilo, takže si nebylo na co stěžovat. Vzali jsme to po červené značce směrem na Čejkovice, prvně přes Čejč k nádraží a pak asi kilometr po silnici - naštěstí na ní nebyl příliš velký provoz, ale stejně to nebylo nic příjemného.

Asi po tom kilometru jsme ze silnice uhnuli mezi pole a během chvilky jsme došli k rybníku. Protože se Beník u silnice v čemsi vyválel (nevíme, co to bylo, ale smrdělo to fest), byl Iliczem vhozen do rybníka, aby se trochu umyl. Deny tam šel dobrovolně, dokonce několikrát, což mělo za následek to, že se pokusil utopit, protože se nebyl schopen dostat z vody v jednom místě ven. Takže ho kluci (Půďa a Ilicz) svornými silami vytáhli, Denoušek se nám za to odměnil oklepáním, kterém mě ohodilo od hlavy až k patě... Naštěstí bylo celkem teplo, takže to schlo rychle a než jsme došli do Čejkovic, džíny i tričko byly suché.

Ještě u rybníka se nám povedlo ztratit značku, na což jsme přišli tehdy, kdy už nemělo smysl se vracet. Co vracet, ale takové jmelí... No dobře, nebudu začínat s Cimrmany, ale na jednom ze stromů bylo moc pěkné "hnízdo" jmelí.

Tak nějak jsme odhadli směr a po polních cestách jsme došli na jednu hlavní polní, která nás přivedla zpátky ke značce. Po cestě jsme ještě stihli zahlédnout stádo srnek, Beník se k nim kupodivu nevydal, což bylo jenom dobře. To už jsme byli mezi vinicemi nad Čejkovicemi a pomalu jsme začali scházet dolů do vesnice. To už jsme viděli čejkovický zámek a templářské sklepy. Když jsme sešli do Čejkovic, vydali jsme se hledat otevřenou hospodu - moc jsme neměli štěstí, vypadalo to tam, jako by tam chcípnul pes, ale pak se poštěstilo - v templářských sklepích čekali na zájezdový autobus a řekli nám, že nás vezmou, ačkoli normálně otevírají až ve čtyři (byla jedna). Tak jsme zajásali a vydali se do podzemí. Vojta objednal vínko (Rulandské modré 2002 barrique, později Cabernet Sauvignon 2002(? rokem si nejsem jistá) barrique, kluci si dali Irsai Oliver 2004), dali jsme si jídlo (já a Lill jsme si objednaly tataráček), pěkně jsme poseděli (a že to stálo za to), ale nakonec jsme byli donuceni se zvednout, abychom stihli vlak z Kobylí - musela jsem totiž zdrogovat v sedm psa a prášky jsem sebou neměla.

Takže jsme se mírně ovínění vydali po modré značce do Kobylí. Cesta vedla mezi vinicemi, sluníčko svítilo, ptáci zpívali, šlo se dobře, cestou jsme fotili různé svaté obrázky a podobně, psi se pokusili splašit koně, to už jsme byli ve Vrbici, odkud jsme pokračovali dál do Kobylí. Ve Vrbici mají moc pěkné sklípky, většina z nich je stejně obložená kamenem, takže vypadají podobně, ale ne stejně. Kouká se na to dobře, stejně jako na místní kostelík. Do Kobylí už to byl jenom kousek mezi vinicemi a po silnici, takže jsme to honem honem došli, abychom si s Vojtou stihli koupit turistické známky - a pak už hurá na vlak zpátky domů do Brna. Stihli jsme ho. ;o)

Kilometrovník: Čejč - Čejkovice (7,5 km) - Vrbice (11 km) - Kobylí (celkem =) 14 km (+ nějaká ta zacházka 15 km)