Na Valy

Na neděli 8.4.2007 jsme naplánovali první delší výlet tohoto jara - z Lanžhota do Hodonína přes Valy u Mikulčic, celkem měla trasa 22 kilometrů. Ačkoli se plánovala takhle dlouhá trasa, sešlo se nás v osm ráno na nádraží opravdu požehnaně - celkem osm, já, Křišťál, Půďa, Vlček, Ilicz, Lillien, Rys a Vojta. Samotnou mě to překvapilo, protože takovou účast jsem nečekala. Ale je pravda, že v poslední době se výletů účastní čím dál tím víc lidí, což je poměrně hodně zajímavé.. :o)))

Dojeli jsme vlakem do Lanžhota (s přestupem v Břeclavi) a po společném vyfocení na lanžhotském nádraží jsme vyrazili po zelené značce směrem na Valy. Nejdřív jsme se protáhli kolem kolejí (cesta tam vede tak nějak zajímavě, že není úplně jasné, kudy vlastně jít) až k rozcestí u lanžhotského hřbitova. Tady jsme obdivovali místního poníka, přičemž kolemjedoucí místní nás varovali, že kouše - my jsme na to pochopitelně odpověděli, že to nevadí, že my taky... :o))) Jak jinak.. No a pak už hurá dál, chvilku po silnici, pak po betonových panelech - beton a asfalt nás v podstatě neopustil celou dobu, až ke konci jsme šli buď lesem nebo po štěrkové cestě, což taky nebylo to pravé ořechové. Všude kolem rovina, takže je fakt, že to bylo pořád lepší, než se trmácet někde po asfaltu do kopce, ale mohlo by to být i lepší.

Šli jsme po značce, tudíž jsme se vyhnuli poměrně hodně frekventované cykloturistické stezce, která vede po břehu řeky Moravy, tekoucí asi 500 metrů na východ od značky. I tak jsme pár cykloturistů potkali, ale potěšilo nás, že to byli ti z té slušné sorty, kteří varují předem, že jedou atp. Krajina kolem byla krásná - sice rovná, ale lužním lesům se máloco vyrovná. Byla jsem ráda, že jsme tenhle výlet uspořádali tak brzo, přece jen jet o měsíc nebo dva později by znamenalo užít si do sytosti komárů a jiného hmyzu. Takhle jsme viděli jen komáří vajíčka ve vodě, ale zatím jsme žádného živého komára nepotkali.

Cesta vede v podstatě pořád rovně, jsou to nalajnované hospodářské cesty, které pouze někdo vyasfaltoval, asi aby se po nich lépe chodilo. Co mě překvapilo, bylo množství posedů podél cest. Nevím přesně, proč je jich kolem tolik, ale třeba se to časem dozvím. Stálým tempem, kdy jsme se neustále zastavovali kvůli focení, jsme došli k prvnímu rozcestí, Tvrdonické polesí. Tady jsme se na chvíli zastavili, abychom se občerstvili a dali si bábovky, které jsme já a Půďa upekli den předtím. Z rozcestí je asi kilometrová odbočka na jedinou občerstvovnu široko daleko - my jste tam nešli, protože jsme si řekli, že to zvládneme, ale pro ostatní výletníky to může být zajímavá informace...

Z Tvrdonického polesí jsme ťapkali dál, pořád po asfaltu. Ale že bylo kolem co fotit, to se musí nechat. Příroda začíná krásně kvést, zvířena už pomalu vylézá ze zimních úkrytů.. Šli jsme, až jsme se zarazili u rybníčků, kde byl kmen přehryzaný bobry. Žijí tu bobři evropští, podle Lillien jsou už ale tak přemnožení, že by se měla vydávat povolení na jejich odstřel. Je pravda, že my jsme neviděli ani jednoho, ale to je tím, že jsou to poměrně hodně plachá zvířata, která se člověku raději vyhýbají. Žije tu ale i spousta jiných zvířat, např. různé druhý žab (my jsme viděli např. rosničky), nějaká ta vysoká, i když té asi nebude tolik, jako v jiných částech republiky, poměrně dost druhů ptáků (jejich zpěv nás provázel celou cestu)...

Došli jsme na další rozcestí, Rýnavu, kde jsme si řekli, že budeme muset nasadit trochu rychlejší tempo, abychom všechno bez problémů stíhali. Takže jsem vynechávala focení, ale přesto jsem si například vyfotila krásný uschlý strom nebo ropný vrt (aspoň myslím, že to je ono, jistá si tím nejsem). Za necelých 40 minut jsme dorazili k dalšímu rozcestí, Anglická alej, odkud nám zbývalo už jen dva a půl kilometru k Valům. Procházeli jsme konečně zase lesem, kde rostou pole česneku medvědího - neodolali jsme a ochutnali... A stojí to za to, je jemnější než ten náš obyčejný česnek, trochu do pažitkova, rozhodně bych si dala chleba s máslem a s medvědím česnekem ke svačině.

No a to už jsme byli na Valech. Nachází se tam stálá muzejní expozice Masarykova muzea v Hodoníně, která zahrnuje informace o raně středověkém hradišti Valy u Mikulčic. A něco málo informací z propagačního letáku: Raně středověké hradiště u Mikulčic patřilo k nejvýznamnějším střediskům Velké Moravy - prvního státního útvaru západních Slovanů. O velkomoravském hradu 9. století se sice nedochovaly žádné písemné zprávy, o jeho jedinečném významu však vypovídají výsledky archeologických výzkumů. Rozsáhlé vykopávky ... zde odkryly mnoho pozoruhodných objektů a nespočet nálezů. Nejvýznamnější z nich jsou zpřístupněny v muzejní expozici v areálu hradiště. Návštěvníkům se dále nabízí prohlídka areálu knížecího hradu s dochovaným valovým opevněním a s konzervovanými půdorysy zděných staveb. Základy jednoho z kostelů jsou zpřístupněny v původní podobě, jak je odkryl archeologický výzkum.

Šli jsme na prohlídku, kdy nám bylo vysvětleno, proč se na území hradiště, které mělo 10 hektarů, nacházelo více než 10 kostelů, prohlédli jsme si místní malou, ale velmi zajímavou expozici, odpočinuli jsme si na lavičce - a pak už hurá dál, po značce do Hodonína. Tahle část cesty byla zajímavější, protože už jsme nešli po silnici, ale po polních cestách. V jednu dobu jsme šli i v hraničním pásmu, takže mám opět obligátní hraniční holubičku (jako z Beskyd). A pak už po silnici v Hodoníně do centra, kde jsme se zašli podívat do Masarykova muzea a následně najíst do radniční restaurace. A pak hurá na autobus a zpátky do Brna.

Kilometrovník: Lanžhot - Valy (15 km) - Hodonín (celkem =) 22 km