Na doubravický hrad

V sobotu 17.3.2007 jsme se vydali po dlouhé době zase na výšlap - naposledy jsme byli v prosinci, zápis tu ještě není a nevím, kdy se dostanu k tomu, abych to napravila. Snad časem ano.

Sešli jsme se v 8:45 na brněnském hlavním nádraží v překvapivě hojném počtu - pět lidí (já, Lillien, Půďa, Máášek a nový člen výprav (doufám, že mu to vydrží) Vojta alias Diode), tři psi (Deny, Thea (ha, tu vlastně ještě neznáte, co? To je černá čtyřměsíční labradorka, kterou Půďa dostal od nás k narozeninám) a Beník) a čtyři foťáky. Vypadali jsme tak trochu jako japonští turisté na výletě, jen ty šikmé oči nám chyběly. Nalodili jsme se na vlak směr Doubravice nad Svitavou a pustili jsme se do prvních fotografických zápasů, kterých se v průběhu celého výletu odehrálo vskutku požehnaně.

Vystoupili jsme v Doubravici (nebo Doubravicích?), kde společně s námi vystoupila poměrně velká skupina (asi 30 nebo 40 lidí?) dalších turistů... Vzhledem k tomu, že jsme klasicky fotili rozcestník, tak jsme od nádraží vyrazili až za nimi, což znamenalo mimo jiné i to, že jsme je museli co nejrychleji předběhnout, abychom mohli vypustit psy. Takže skrz Doubravici jsme to vzali v podstatě poklusem, postupně jsme celou skupinu předhonili a na lesní cestě u potoka jsme mohli psy pustit z vodítek, aby nás netahali a sami se pořádně vylítali - což samozřejmě okamžitě začali provozovat. K hradu jsme vystoupali poměrně hodně rychle, přece jen nebyl důvod se zdržovat. Zase přišlo focení rozcestníku, přečtení informační tabule a pak hurá dál po červené značce.

Prošli jsme kolem úlů stojících na kraji lesa, Deny se poprvé probrodil hnojem (a že mu to šlo), takže změnil trochu barvu (jak neobvyklé.. :o)) a pak už jsme po cestě kolem rybníka došli do Kuniček. Sice jsme tam nepotkali otevřenou hospodu, ale pěkně opravenou kapličku ano. Odpojili jsme se z červené značky, ušli asi půl kilometru k rozcestníku zelené značky a pokračovali jsme dál do Petrovic. Thea se v Kuničkách poprvé naložila do batohu - je to přece jen štěně, takže toho nezvládne tolik, co dospělí psi, takže si Půďa vzal sebou gemmu, aby do ní případně Theu mohl uklidit. Nakonec Thea zvládla mnohem víc, než jsme si mysleli, že zvládne - z patnácti kilometrů, které jsme ušli, ona po vlastních tlapkách ušla 12, což je v jejím věku opravdu úctyhodný výkon.

Do Žďáru, vesničky před Petrovicemi, se šlo příjemně - většina cesty vedla lesem, takže psi lítali kolem, pak jsme vyšli u jakéhosi koupaliště, kde pobavil zákaz koupání psů a plavení koní - tuhle značku jsem zatím nikde neviděla... Mezi poli jsme došli do Žďáru, kde mají taky moc pěkně opravenou kapličku.. A vůbec je ta vesnička taková pěkná... Ze Žďáru nám zbýval kilometr do Petrovic, kde jsme počítali se zastávkou v hospodě, abychom se zahřáli čajem (protože počasí nám moc nevyšlo, místo původně slibovaného polojasna bylo pěkně zataženo) a případně posílili. Zastavili jsme se U hraběnky, kde je moc pěkně, psi jim nevadí a ceny jsou opravdu mírné, hlavně pro nás, kteří jsme zvyklí na Brno. Thea v hospodě padla za vlast a aspoň tu chvíli, co jsme tam byli, spala jako nemluvně.

Od Hraběnky jsme došli na žlutou značku, která nás měla dovést (a dovedla) až do Rájce-Jestřebí. Nejdřív jsme šli po polňačce, kde si to užíval Deny - bahýnko, to je jeho... Následující cesta lesem byla něco pro všechny psy - klacíčky, rvačky, honičky.. No prostě paráda.. Došli jsme do Karolína, kde jsme potkali koně, co rád ukazoval zuby... Pak pořád dolů až nad Rájec, kde jsme se koukli na vesnické čutálisty, Thea se zase usídlila v batohu, prošli jsme kolem zámku a hurá na nádraží. Tam jsme si počkali asi 45 minut na vlak a hurá zpátky do Brna..

Kilometrovník: Doubravice nad Svitavou - Doubravický hrad (2,5 km) - Kuničky (5 km) - Petrovice (8,5 km) - Rájec-Jestřebí (celkem =) 15 km