Rosa Coeli

Dnes bylo nádherné počasí - to je věc, kterou jen nutné napsat. Nebylo ani moc vedro, ani zima, svítilo slunko, ale na nebi se válely beránky... Prostě nádhera. A my jsme měli to štěstí, že zrovna na tohle počasí vyšla návštěva kláštera Rosa Coeli v Dolních Kounicích.

Vyrazili jsme v hojném počtu 6 lidí (já, Puding, Lillien, Ilicz, Dolfa a Petr) z brněnského autobusáku přímým autobusem v 11:00. Přijeli jsme do Kounic v podstatě na čas a rovnou jsme se vydali do kláštera - jediná naše obava totiž byla, aby měl klášter otevřeno přes poledne, což byla zhruba doba, kdy jsme se tam chystali. Měl - a já jsem za to byla moc ráda.

Prošli jsme branou na původní klášterní pozemky a hurá na prohlídku. Lístky jsme si koupili v chatičce u vchodu (20 Kč dospělý, 10 Kč student), dostali jsme průvodce na papíře a pak už jsme se skrz další bránu vydali do lodi původního kostela. Čekalo nás moc příjemných několik desítek minut, kdy jsme se nikým nerušeni kochali krásou kláštera. Za zmínku určitě stojí křížová chodba a rajský dvůr, který je celý obepnutý břečťanem, takže to tam vypadá vskutku pohádkově. Nad rajským dvorem je ochoz, na který je přístup po kamenném schodišti.

Něco málo z historie kláštera ze stránek Průvodce.com:
Malebná zřícenina kláštera premonstrátek. Původní románská stavba ze 12. století přestavěna ve 14. století ve slohu lucemburské gotiky. V době husitských válek byl zpustošen, zanikl v 16. století. Pokus o obnovu byl učiněn koncem 17. století strahovskými premonstráty, po požáru v roce 1703 byl ponechán osudu.
Založil jej roku 1181 Vilém z Pulína pro ženskou řeholi premonstrátského řádu. Gotický chrám s konventem, vybudovaný v letech 1330 až 1390, byl za husitských válek vypleněn a vypálen. Postupně chátral a jediný pokus o jeho obnovu koncem 17. století přerušil v roce 1703 další požár. Přestože se z monumentálního gotického komplexu do dnešních dob dochoval pouze jednolodní kostel Panny Marie se zborcenými klenbami, zbytky křížové chodby s rajským dvorem, kapitulní síň a několik hospodářských budov, velkorysostí pojetí a vynikající úrovní provedení se klášterní areál řadí k pozoruhodné skupině lucemburské gotické architektury jedinečné hodnoty.

Z rajského dvora jsme se vrátili zpátky do lodi, celou jsme ji vyfotili a nafotili (více v galerii). Já jsem se pak vydala posadit před klášter, ostatní zůstali ještě uvnitř. Když jsem se divila, že ještě nejdou, zjistila jsem, že si nahlas četli onoho průvodce klášterem. Když dočetli, tak jsme se zvedli a vydali se prohlédnout ještě kounickou synagogu. Měli jsme štěstí - zrovna tam probíhá výstava o Anně Frankové a jejím životě a deníku. Takže jsme si výstavu prošli a ven vyšli značně zaražení a nemluvní. Není se co divit, není to veselé téma...

Pak už jsme vyrazili po červené značce do Moravských Bránic. Nejprve nás čekal výstup po křížové cestě ke kostelu sv. Antonína... Ten jsme si obešli a pokračovali jsme po červené dál. A tam kousek dál jsme narazili na první třešně ten den - a samozřejmě nám to nedalo, že? Nakonec jsme byli ze sadu slušně vyprovozeni, co s námi také jiného. A hurá dál po červené. Šli jsme mezi sady a vinicemi, vinice jsou udržované, sady už méně. A pochopitelně jsme se také zastavili na vyfocení si krajiny. A pak jsme se fotili navzájem. :o))

Zbýval nám tak půlkilometr k rozcestí Karlov. Tam jsme byli za chvíli, i když cesta po asfaltce mezi sady byla celkem utrpení. Ale byla jsem hodně ráda, že jsem si vzala normální boty a ne ty turistické, to bych se v nich uvařila. Od Karlova jsme šli kousek po silnici, zastavili jsme se ještě jednou na trhání třešní - a pak jsme prosvištěli do Moravských Bránic, protože nám zbývala cca hodina do odjezdu vlaku. Zastavili jsme se v hospodě na jednu malou/velkou kofolu a pak jsme se vyšplhali k bránickému nádražíčku. Mají tam ještě stará návěstidla, ta jsou parádní... Koupili jsme si lístky, udělali jsme společnou fotku, co je na začátku, a pak jsme si počkali na mírně zpožděný vlak do Brna....

Kilometrovník:
Dolní Kounice - Karlov 3 km - Moravské Bránice (celkem =) 6,5 km.