Orlice 2006

Na prodloužený víkend od 3. do 6.8.2006 jsme zmizeli z Brna - na sever, do Orlických hor. Pudingovi prarodiče mají v Orlickém Záhoří chalupu, tak jsme toho využili a chalupu jsme si od nich na pár dní vypůjčili. Ačkoli se původně plánovalo, že pojede deset lidí, jeli jsme nakonec čtyři - já, KloKi, Garfield a Puding. A pochopitelně naši dva psi, Deny a Xula.

Hned na začátku se vyskytl problém - a to způsob dopravy. Vydos, kterým jsme původně zamýšleli jet, nám na telefonický dotaz oznámil, že dva psy nám do dálkového autobusu nevezme. Takže nakonec zbylo jediné řešení, a to odjezd ve 4:39 vlakem se čtyřmi přestupy... No, zbývalo nám snad něco jiného? Ne, nezbývalo...

Den první, 3.8.2006

Sešli jsme se ve 4:15 (po vcelku náročném vstávání) v nočním autobuse. Mělo to jen jednu malou, skoro zanedbatelnou vadu - chyběl Puding. Pozorný čtenář již zjistil, že chalupa, na kterou jsme jeli, patří Pudingovým prarodičům, z čehož vyplývá, že klíče měl on... Poté, co ho Garfield vzbudil a proběhl (nutno říct, že neúspěšný) pokus o to, aby Půďa vlak stihl, Půďa prohlásil, že do Deštného dojede busem, kterým jsme původně chtěli jet i my. Takže jsme v počtu tří lidí a dvou psů nasedli do rychlíku směrem na Českou Třebovou a vyrazili jsme. U Svitav jsme si užili východ slunce a v Třebové pak první přestup. Asi po 15 minutách čekání jsme sedli do dalšího rychlíku, tentokráte směr Choceň. Měl trochu zpoždění, tak jsme se obávali, abychom vůbec přestup v Chocni stihli. Nakonec se povedlo, takže jsme úspěšně přesedli do osobáčku do Týniště nad Orlicí. Tam jsme měli na další přestup asi 40 minut času, takže jsme se usadili před nádražím a čekali a čekali.

Další vlak nás zavezl do Solnice - tam vlaky končí a dál nejedou... Ještě nás v Častolovicích čekala anabáze s přestupováním z vagónu do vagónu - on totiž jen první vagón onoho vlaku jel do Solnice, zbytek jel do Rychnova nad Kněžnou... Z nádraží v Solnici jsme sešli asi kilometr do Kvasin, kde jsme si počkali na bus do Deštného, kde naše putování hromadnou dopravou končilo. Zjistili jsme si, kde je Puding, také jsme zjistili, že v půl desáté ráno opravdu není v Deštném nic otevřeného - a rozhodli jsme se na Půďu nečekat a vyrazit na hřeben s tím, že nás někde po cestě dožene.

Vyšli jsme z Deštného po žluté značce, jde se po silnici - nic moc, když jsme měli na zádech kompletní bagáž... Naštěstí nás táhli psi přivázaní k bederním pásům, takže dvoukilometrová cesta do Zákoutí uběhla jako nic. Doufali jsme, že v Zákoutí bude otevřený hotel Orlice, leč tam, ač měli na dveřích napsáno, že mají otevřeno od 10:00, nám oznámili, že otevřou později, protože mají po snídaastních zásob, doplnili vodu pro psy a vyrazili dál - tentokráte po modré značce směr Luisino údolí.

Na modré značce nás čekalo nejhorší stoupání z celého přechodu. Nebylo moc dlouhé - ale během jednoho kilometru jsme vyšli asi o 200 výškových metrů. Nic moc, ale i tak to stálo za to. Psi se jako tahouni vskutku osvědčili, jen chudák Garf, který s námi držel tempo, ale přitom tahouna neměl... Ty dva kilometry do Luisina údolí jsme totiž vyšli hodně rychle. Prošli jsme Luisino údolí k rozcestníku (a parkovišti) - odtamtud se jde asi 0,5 km po silnici, což opět nebylo moc příjemné - a to jsme ještě nevěděli, co nás čeká nahoře na hřebeni... Takže jsme vyrazili po zelené značce na Velkou Deštnou. Sranda byla, když jsme my, nesoucí každý asi 18 kilo mavíc, předbíhali po cestě nahoru na kopec lidi, kteří šli na lehko - a nebyli to žádní důchodci...

Vylezli jsme na Velkou Deštnou, kde jsme dali oraz. Bylo tam neuvěřitelné množství lidí, jak pěších, tak cyklistů... Prostě přelidněno. Brzy jsme pochopili, proč je Velká Deštná celkem snadno dostupná... Ale zatím jsme sebou plácli na zem, já jsem si vylezla nahoru na vyhlídkovou věž (sice do kraje nebylo moc vidět, ale pohled na KloKiho rozplácnutého na zemi byl parádní) a pak jsme se sbalili a šli dál. Na rozcestí pod Velkou Deštnou jsme zjistili, že nás čekají asi 4 kilometry po asfaltu. Za komunismu totiž došlo v rámci zpřístupňování hor masové turistice k výstavbě asfaltové silnice na hřebeni Orlických hor. Moc příjemné, jen co je pravda, hlavně když má člověk na nohou turistické boty do terénu, nikoliv tenisky vhodné na asfalt... No ale což, ujít jsme to museli, nic jiného nám nezbývalo... Takže jsme do toho šlápli a razili dál. O cestě po hřebeni nemá moc smysl vyprávět, je to strašně monotónní...

Asi po hodině jsme dorazili na rozcestí Pod Homolí - to už byl Půďa asi 15 minut za námi (holt mu ty jeho dlouhatánské nohy líp chodí.. :o)), takže jsme tam na něj počkali a společně jsme sešli do údolí pod horami, kde se nachází Orlické Záhoří, cíl naší cesty. Posledních pár kilometrů už jsem se sotva vlekla, bylo mi vedro a bagáž na zádech mi moc nepřidala... Navíc mě z asfaltu pekelně bolely tlapky, což se dost nepříjemně projevilo... Ale přežila jsem to a do chalupy jsem došla - co mi taky zbývalo jiného, že?

Usadili jsme se v chalupě, dali jsme si oraz, asi po hodině a půl jsme vyrazili do hotelu Kunštát na obědovečeři - nikomu se nechtělo vařit, tak toto bylo zvoleno jako vcelku přijatelná varianta... Těsně před naším odchodem na jídlo začalo pršet - a až na malé výjimku nepřestalo až do konce víkendu...

Zbytek večera jsme strávili v chalupě, rozehráli jsme Dostihy - a asi v osm jsme to zabalili a šli spát. Přece jen jsme toho po tom dni měli celkem dost.

Kilometrovník: Deštné v OH - Zákoutí 2 km - Luisino údolí 4 km - Velká Deštná 6 km - Velká Deštná rozcestí 6,5 km - Pod Jelenkou 7,5 km - Pod Homolí 10,5 km - Orlické Záhoří 15 km

Den druhý, 4.8.2006

Když jsme ráno vstali, zjistili jsme zásadní věc - prší. Nebylo to zas tak moc překvapivé, protože se to dalo čekat... Ale sebrali jsme se a došli jsme do obchodu pro objednané housky a chleba a pár dalších nezbytných věcí, jako je např. kafe. Při snídani jsme přemýšleli o tom, co ten den podnikneme, když prší a prší. Nakonec jsme se rozhodli, že to riskneme a vyrazíme na dělostřeleckou tvrz Hanička. Padla volba na bus v půl dvanácté od kostela s tím, že dojdeme do Rokytnice a odtamtud se vrátíme autobusem v 16:40. Takže jsme proflákali dopoledne, poté jsme se (bez psů, které jsme nechali na chalupě) vydali na bus a dojeli na rozcestí pod Haničkou. Vylezli jsme po červené značce dva kilometry na Haničku, zjistili jsme, že prohlídka začíná za cca půl hodiny, takže jsme se usadili do občerstvovny, dali si limču a něco málo k jídlu.

V jednu začala prohlídka - prvně jsme si prošli sál, kde je jakási malá výstavka týkající se historie českého opevnění se zaměřením na Orlické hory. Asi po čtvrt hodině začala samotná prohlídka tvrze - co vám mám vykládat, asi nejlepší je se tam zajet podívat. Každopádně několik set metrů dlouhé chodby jsou rozhodně impozantní, pohnutá historie tvrze, která měla být přestavěna na moderní protiatomový kryt, taktéž. K vidění tam toho je hodně, ale neočekávejte nějaké závratné vybavení. Každopádně i samotné místnosti tvrze jsou velmi zajímavé, člověk si alespoň může vytvořit představu, jak tam asi vojáci měli žít a přebývat, případně bojovat. Prošli jsme podzemím a vylezli jsme u jedné z dělostřeleckých věží, dostali jsme ještě výklad o tom, jaký prostor byla pevnost schopná pokrýt... A pak už hurá z Haničky směrem do Horní Rokytnice. Šli jsme po silnici, není tam žádná značka - na tu jsme se napojili právě až v Horní Rokytnici. Těžko říct, kolik to přesně bylo, odhad je asi 3 kilometry. Opět jsme šli po asfaltu, ale tentokráte to nebylo tak strašné, protože cesta nebyla zas tak dlouhá.

V Horní Rokytnici jsme se napojili na zelenou a vzápětí na modrou značku. Do Rokytnice nám zbývaly dva kilometry - šlo se po kraji louky, takže zanedlouho jsme měli mokro v botách (ještě pořád pršelo a nevypadalo to, že by chtělo v dohledné době přestat). Šli jsme kolem jakéhosi opuštěného vodárenského zařízení - nacházely se tam nápisy v azbuce, takže se dá předpokládat, že sloužilo sovětským vojskům. Ale zatím se mi nepodařilo zjisit, o co přesně šlo. To už byl do Rokytnice jen kousek. Zašli jsme nakoupit a pak do restaurace Klub (která se nezměnila snad od komunistů) na čaj nebo grog. Po vypití čaje jsme se vydali počkat na autobus - měl trošku zpoždění, ale to se holt stane. Dojeli jsme zpátky do Záhoří a pospíchali vysvobodit Xulu z osamělosti - zřejmě po celou dobu naší nepřítomnosti vytrvale štěkala a vyla, protože když jsme přijeli, přišlo mi, že je značně ochraptělá... Holt se jí nelíbí, když ji necháme samotnou v cizím prostředí.

Zbytek dne jsme strávili na chalupě, povídali jsme si, uvařili jsme něco k jídlu, chvíli jsme asi i něco hráli... A pak zase hurá spát...

Kilometrovník: Hanička-bus - Hanička 2 km - Horní Rokytnice 5 km - Rokytnice 8,5 km + Hanička prohlídka (celkem =) 10 km

Den třetí, 5.8.2006

Ten jsme proflákali v chalupě. Venku krásně lilo, takže jakýkoli výšlap nepřipadal v úvahu.

Den čtvrtý, 6.8.2006

V neděli jsme vyspávali asi nejdéle - někteří z nás dokonce déle, než jsou normálně zvyklí. Venku to ale začalo vypadat, že pršet nebude, hřeben byl pod mraky a ne v mracích, dokonce sem tam vysvitlo slunko, takže jsme se rozhodli, že se vydáme na menší, patnáctikilometrový výšlap na Pěticestí a na Kunštátskou kapli.

Vyšli jsme po zelené značce z Orlického Záhoří - čekalo nás šest a půl kilometru do kopce na hřeben po asfaltové cestě. Prvních pět kilometrů se šlo v pohodě, sice pořád do kopce, ale dalo se to, stoupání nebylo nijak šílené, prostě takový pohodový výstup. Jenže pak začalo pršet. Jenže na návrat už bylo asi pozdě, rozhodli jsme se, že budeme radši pokračovat dál. Zastavili jsme se na Pěticestí na chatičce Horské služby, kde jsme se posilnili čajem a grogem.. Moc se nám zpátky do deště nechtělo, navíc Xula proti tomu celkem hlasitě protestovala. Nakonec jí ale stejně nic jiného nezbylo, protože jsme šli dál - po červené značce ke Kunštátské kapli. Už jsme nešli po asfaltu, ale po obyčejné lesní cestě - zatím se šlo dobře...

Prohlédli jsme si kapli - je nově opravená, ještě nedávno to byla ruina, která vypadala, že brzo spadne celá. Byla postavena asi v roce 1671, rekonstruována byla v roce 1831 a znovu opravena v roce 1869 - tehdy získala svoji dnešní podobu. Ve 20. století docházelo k jejímu postupnému rozkladu, ale od roku 2000 byla znovuobnovována a v roce 2004 byla oprava kaple dokončena. Dnes bíle září na hřebeni - my jsme ale byli nahoře za špatného počasí, takže krásného pohledu na kapli jsme si příliš neužili, zato jsme si užili chůzi v mracích.

Od kaple vede červená značka už jen úzkou stezkou v trávě. Takže jsem jen čekala na to, kdy se mi promočí boty. Netrvalo to moc dlouho, navíc jsem nebyla jediná - boty měli promočené i Garf a KloKi. Zanedlouho jsme měli kalhoty promočené až ke kolenům (jen Garf ne, ten měl pro jistotu kraťasy... ;o)), takže jsme pak dali soutěž o to, kdo šlápne do nejhlubší louže. Já jsem v jednu chvíli zapadla asi dvacet centimetrů do bahna, ale dostali jsme se nakonec úspěšně na rozcestí Pod Homolí. A tam se nás počasí rozhodlo vysloveně naštvat, protože přesně v tu chvíli se obloha protrhala a z mraků vylezlo sluníčko... To nám způsobilo celkem solidní záchvat smíchu - co jiného jsme taky mohli dělat...

Vydali jsme se po modré značce do Orlického Záhoří. Lesem jsme šli pěkně za sluníčka, příjemně hřálo.. Jenže jen jsme slezli do údolí, tak co? Správně, tak začalo opět pršet. No prostě aprílové počasí, to se nedá nazvat jinak... Byli jsme rádi, když jsme dorazili na chalupu. Rozfajrovali jsme kamna naplno, rozvěsili jsme nad ně oblečení, aby aspoň trochu uschnulo, kolem jsme rozestavěli boty vycpané novinami. A vrhli jsme se na přípravu jídla a pak také na úklid, abychom mohli s klidným svědomím odjet. Povedlo se, uklidili jsme, sbalili jsme si všechny věci, nacpali jsme do Xuly kinedryl a vyrazili jsme na bus do Ústí nad Orlicí. Autobus přijel do Záhoří s patnáctiminutovým zpožděním (a to jel ze Šerlichu, jen jednu zastávku), nakonec ale přijel... Šnečím tempem jsme dojeli do Ústí (silnice jsou v Orličkách opravdu úzké...), kde jsme přestupovali na vlak. Nejdřív jsme nemohli najít nádraží, když jsme ho konečně našli, zjistili jsme, že náš vlak jede z toho druhého... Naštěstí byla možnost to vzít osobákem do České Třebové (tam jsme dlouho nebyli.. :o))) a tam přestoupit na rychlík do Brna... Štastně jsme dojeli, já se vydala do práce, kde teď momentálně sedím a snažím se přežít noční....

Kilometrovník: Orlické Záhoří - Pěticestí 6,5 km - Kunštátská kaple 7,5 km - Pod Homolí 10,5 km - Orlické Záhoří (celkem =) 15 km