Na Babí lom
Protože týden od 9. do 14. února 2004 byl jedním z mých prozatím posledních volných týdnů, rozhodla jsem se, že aspoň jeden den vyrazím se psem někam ven. Nechtěla jsem rozhodně vyrážet nikam daleko - přece jen na to už nejsem zvyklá a pes už vůbec ne.
Původní plán byl, že vyrazíme v pondělí 9. února - ovšem z neděle na pondělí klesly teploty asi o patnáct stupňů - a ejhle, v pondělí ráno byl nejen nový sníh, ale i deset pod nulou. Sice jsem byla pevně rozhodnutá jet, ale vzhledem k tomu, že Deny začal už na Semilassu, odkud jsem vyjížděla, kňučet a olizovat si tlapky, rozhodla jsem se výlet odložit. A protože mi nebylo jasné, jestli bude některý den lépe, byla to tak trochu sázka do loterie.
Nepočítala jsem s tím, že bych vyrazila už v úterý, ovšem dopoledne bylo počasí celkem příjemné, tak jsme využili toho, že nám jezdí z Lesné autobus do Vranova pouze s jedním přestupem v Soběšicích.
Sebrala jsem psa, nasadila mu košík (což se mu moc nelíbilo) a hurá na autobus. V pořádku jsme ve čtvrt na jedenáct dojeli do Vranova. Počasí se sice stihlo zkazit, takže jsem čekala, že začne co chvíli sněžit, ale byla jsem pevně rozhodnutá to risknout.
Ve Vranově jsem se chtěla v penzionu Na Gruntě stavit pro turistickou známku - ceduli tam sice mají, ale jinak jsem nepochodila - kolem oběda prostě nikdo v penzionu nebyl. Tak jsem se aspoň vyfotila u dveří, na kterých je pověšený znak, že známky mají.. A budu doufat, že známku pošlou z Rýmařova.
Cesta po červené (po které se ostatně jde celou dobu) až na rozcestí pod rozhlednou byla pohodová. Sněhu habaděj, pes se v něm dost vyřádil.
Sice těsně pod rozcestím začíná pěkný kopec, ale i to se dalo ve sněhu zvládnout. Ovšem ouha - od rozcestí na rozhlednu vede cesta po skalnatém hřebeni - a když píšu "skalnatém", myslím to opravdu vážně. Děs a hrůza. Zasněžené skály opravdu nejsou ten nejlepší terén na chození. Ale zvládli jsme to - já i pes - naštěstí bez úrazu.
Cesta byla sice krkolomná, ale ten výhled stál za to. Bylo vidět hodně daleko, a to i přesto, že byla hodně zatažená obloha.
Dolů z rozhledny to šlo samo, sice jsem se chvílemi bála, že uklouznu a seknu sebou, ale nakonec se to naštěstí nestalo. Dorazili jsme do Lelekovic, odkud nám jel za deset minut autobus, takže i načasování vyšlo dobře. :o)
Domů jsme dorazili promrzlí, ale spokojení. Pes pak celý zbytek dne prospal, já jsem naopak hýřila energií, i když jsem večer prostě jenom upadla do postele a usnula... Ale rozhlednu vřele doporučuju k návštěvě - jen tam jděte v létě. :o)))
Kilometrovník:
Vranov - Babí lom (3,5 km) - Lelekovice (2 km)
Celkem 5,5 km
Na Babí lom podruhé
Na rozhlednu Babí lom jsme se vydali v poměrně krátké době dvakrát - podruhé to bylo 3. dubna 2004, kdy jsme na výlet vytáhli nejen psy, ale taky naše kamarády Andastre, Kiaru a Sauliho. Byla to jenom taková krátká procházka, protože tam i zpátky jsme šli v podstatě stejnou cestou, ale i tak.
Došli jsme tam stejnou cestou, tedy po červené značce, jakou jsem šla já sama poprvé. I s tím skalnatým hřebenem. Na rozhledně jsme se posilnili čajem a bramborovým salátem od Sauliho, vyhlédli jsme do kraje, pokochali se..
A pak KloKi řekl tu osudnou větu - "Přece nepolezeme zpátky po hřebeni, vezmeme to spodem".
Je sice pravda, že po hřebeni jsme nešli hlavně proto, že Deny zabíjel protijdoucí lidi.. A tak jsem to vzali spodem.
Bohužel tím špatným spodem. Kdo zná rozhlednu, ví, že pokud se rozhodne pro stranu hřebenu jakoby blíž k Vranovu, rozhodl se dobře.
No jo, jenže KloKi zvolil stranu druhou. Takže jsme si trochu pobloudili, protože jsme to vzali dost velkým obloukem. Naštěstí jsme nakonec narazili na modrou značku, dostali se zpátky na rozcestí před rozhlednou a pak už dolů do Vranova.